Rest in peace

 Ve městě je déšť...ulice jsou uplně vyprázdněné. Všichni se schovali před děštěm. Jen je slyšet jak dešťové kapky padají na zem,ale zvyk padajících dešťových kapek je přerušel pomalu chuzí malého kluka. Klučinovi je tak 12 let. Pomalu jde deštěm oblečení na něm vysí a podle vyhublích rukou je vidět že nejedl už hodně dlouho. Klučina uviděl nějakýho chlápka co zrovna šel rychlou chůzí kolem něj. Klučina ho chytne za kabát a koukne na něj svýma smutnýma očima. “Pane..neměl by jste prosím nějaký jídlo?„ potichu zažadoní. Chlap se na kluka podíval znechuceným výrazem. “nesahej na mě ty zmetku!„ Nakopne hned kluka do břicha až sletí na zem. Muž se na kluka ani nepodívá je dál tmavým městem. Klučina spadne na zem rozzašle se a hned se stočí do klubka „Proč.....jsou lidé tak zlý......“ Nešťastně řekne a pomalu se postaví. Hřbetem ruky se setře krev který mu vytekla z úst. Rukou se opírá se zeď..jinak by opět spadl na zem. Pomalu zalezl do úzké a hodně tmavé uličky s nadějí že se tam schová. Pomalu sjel po zdi až na zem a potichu zakňučí. Chytil se za břicho..chlap ho kopnu docela dost silně. Zase se stočí do klubka a drží se za břicho..už s tím počítá že tu zemře a po tváři mu tečou slzy a jeho bílé vlasy mu napadají do obličeje..rozbrečí se. Kolem uličky projde osoba zahalená v dlouhým tmavým plášti a kápí na hlavě...kápi má dost přez oličej tak že jsou vidět jen usta ..zaslechne ten pláč. Vejde do uličky a zahledne toho kluka jak se vallí na zemi stočenej. Jde k němu a pomalu k němu poddřepne. “copak se ti stalo?„ dívčím až milím hlasem na něj promluví. Kluk pomalu na osobu koukne s očima plných slz nedokáže až ani nic říct jen se bojí že mu ta osoba taky ublíží. Dost mu vadí že jí nevidí do obličeje..jen vidí uzké rty. Prohlédne si kluka a vidí jak se vyhrtlí. “určitě máš hlad..„ opět na něj promluví a sáhne pod plášť vytýhne nějaký jídlo a podá to klukovi. Ten na ní jen nevěřícně koukne, ale neváhal ani chvilku a hned si vzal to jídlo a pustil se do něj hladově. Na rtech ženy je vidět jak se lehce pousměje. Než to chlapec s ní désť ustoupí a pomalu se rozjasný obloha. Zvedne hlavu a podívá se na oblohu znova se jen pousměje a koukne na chlapce. “Jak se vůbc jmenuješ?..„ klučina se na ní podívá když dojí. “D-Damien...„ potichu vykoktá. Žena se usměje. “Těší mě Damiene...kde bydlíš?„ optá se ho. Damien se jen hned rozklepe. “já...já nemám domov..„ “a co rodiče?...„ Damien skloní smutně hlavu a mlčí. Žena trochu zesmutní. “aha...promiň..asi jsem se neměla ptát...„ klučina si přitáhne k sobě kolena. Otce nemám...odešel když jsem se narodil...„ potichu a skloní hlavu “a...a matku....matku mi před očima zabili....„ víc se rozklepe když si na to vzpomene. Žena na to nic neřekne a jen se na Damiena smutně dívá...ví moc dobře jaký to je bez rodičů. “ ale už je to dlouho..„ ještě řekne.

Už se začíná stmívat a Damien je velice ospalí. Žena si sedne vedle. Damien tam pomalu v sedě usíná ...pomalu sjede po zdi na klín ženy...cití od ní krásnou vůni která ho ještě víc uspí...dost mu ta vůně připomíná svou matku. Žena se na Damiena podívá a pohladí ho po vlasech. Celou noc ho tam hlídá a neusne.

Ráno když se Damien probudí leží na zemi. Rozhlédne se kolem sebe a uvidí kousek od sebe tu ženu. Na hlavě už nemá kápi ale je otočená k němu zády. Má dlouhé hnědé vlasy a pomalu se otočí na Damiena. Zadívá se na ní nevydrží to hned se zvedne a pevně jí obejme “ty sji anděl..„ hned řekne. Ženu to hned zarazí “ ale..Damiene...andělé neexistují..to jsou jen lži.„hned řekne a koukne na něj čistně modrýma očima. “ne ty jsi anděl...můj anděl..proč bys mi pomáhala..nikdo mi nepomohl..všichni mě přehlíželi..nebo zmlátili...ale ty jsi mě zachránila...„ pevněji jí obejme a po tváři mu tečou slzy. Žena se na něj hned podívá chladně. “andělé nejsou...neexistujou Damiene...pomohla jsem ti proto že mi těš bylo líto...„ žena ho pomalu taky obejme “bylo mi tě líto...a promiň...„ ještě potichu dodá než mu na krku máčne tlakový bod po, kterým se hned složí. Žena ho chytne a opatrně ho položí na zem. “ kdybych byla anděl..tohle bych neudělala...„ jen potichu řekne a odejde pryč.

Po hodně se Damien probere na tváři seschlý slzy a koukne hned kolem když vidí že tam není zrovna se rozberečí. “proč...„ přez pláč a položí si obličej do dlaní. Nedokázal pláč zastavit...doufal že našel někoho kdo mu pomůže porozumí...po pár minutách se s tím trochu smířil setřel si slzya pomalu se zvedl ze země a odešel pryč.